Postřehy z terénu
Pavouci mě fascinují již od útlého dětství svým tajuplným životem a vlastnostmi, které jim člověk může jen závidět. Na zemi mají své neoddiskutovatelné místo a tvoří významnou součást v evolučním procesu.
Že se jedná o výjimečný organismus, dokazuje jejich schopnost se přizpůsobovat
podmínkám, které po miliony let na zemi vládly a vládnou. Byli zde před námi a nejspíše nás i přežijí...
Domorodci mají z pavouků respekt, převážně se jich bojí a v nejlepším případě je považují za pochutinu, o kterou se neradi dělí. Mám štěstí, kromě nožičky z čerstvě upečené tarantule jsem bohatší i o příběhy, které mohou u nezasvěcených nahánět hrůzu. Jeden takový mně utkvěl v paměti. S jistou nadsázkou vystihuje skupinu pavouků, kterou bych Vám rád představil.
V zákoutí šera neprostupného pralesa žije pavouk, jehož
oči svítí jako rozpálené smaragdové kameny, kterýma Vás uhrane. V noci se skrývá pod listy a přes den číhá na kořist. Jedním skokem dovede nebohou oběť dohonit a jedovatým kousnutím usmrtit.
Právě tyto okouzlující oči najdeme u pavouků čeledi skákavkovitých (Salticidae).
Tak tedy
vzhůru ke skákavkám!
Moje první
setkání s rodem Phidippus se uskutečnilo před několika lety na
expedicích po střední Americe. Polední ostré
světlo a vyprahlé uličky turisticky frekventovaného místa začínajícího cípu
poloostrova Puntarenas v Kostarice, není zrovna ideální fotogenické místo. Od doby, co jsem zde ještě jako student nalezl svého prvního sklípkana Aphonopelma crinirufum uplynulo více jak 25 let. Ovšem od těch dob se krajina hodně změnila,
bohužel k horšímu a místo sklípkaních nor, kolonie leguánů a staré
rybářské indianské vesničky jsou dnes hotely a restaurace. Jediné místo,
kde se zastavil čas, je za zdí prastarého hispánského hřbitova. Nostalgicky jsem
se podíval kolem sebe s nadějí vyfotit si alespoň pár anolisů, jak pobíhají
po rozpadající zídce. Žár je neúprosný, balím fototechniku a uchyluji se do
stínu. Tiše vyčkávám na příhodnější moment. Jako naschvál, po ještěrech se
slehla zem, ale na to, že je to hřbitov, je zde náramně živo. Staré
hřbitovy jsou pověstné svou druhovou diverzitou. Ano, zní to morbidně, ale
možná právě proto, že přítomnost člověka je zde soustředěná pouze na jeho
poslední cestu. Živí sem téměř nechodí. Krajina zde zůstává téměř
netknutá. Zanedlouho se
dostavil úspěch, a to jeden z nejzásadnějších, alespoň pro mou další práci
a výzkum. Ze spodní strany listu opřeného o kamenitou zídku na mne koukaly ony
obrovské smaragdové oči držící v kusadlech čerstvě vylíhlé mládě leguánka rodu Anolis. Byla to nádherná samička rodu Phidippus se svým úlovkem, ten o poznání
přesahoval velikost jejího těla, které mohlo odhadem měřit přes 2 cm. Navíc husté chloupky umocňovaly její impozantní velikost. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak legračně pokukuje, vědoma si své neviditelnosti, za odchlíplou kůru. Místo, kde se nachází, prozrazoval pouze stín kmitajícího ocásku uloveného anolise. Nechtěl jsem onu pavoučí dámu úplně ztratit, když si poposednu budu mít i lepší záběr pro fotografii. Jako kdyby tušila můj záměr, ze zvědavosti znovu vykoukla tak legračně, že z okraje kůry vyčnívalo jedno velké oko a štětinky na hlavohrudi připomínající malého čerta. Tohle chování několikrát zopakovala, aby zhodnotila situaci a když jsem nereagoval žádným pohybem, i nadále sledovala se zaujetím moje nemotorné počínání. Kdo měl příležitost tyto tvory v přirodě pozorovat, jistě mně dá za pravdu, jak dokonale dovedou vnímat okolí a grotesktně s Vámi hrát na honěnou kolem kmene stromu...
Po 10 minutách vzájemného okukování jsem jí nejspíše přestal zajímat. Odkráčela i s obědem do svého doupěte. Bohužel se mně jí nepodařilo druhově zařadit. Velká část bezobratlé fauny původem ze střední a jižní Ameriky je doposud neprobádanou skupinu organismů.