Průvodní biologie

Skákavky jsou fotofilní živočichové. To znamená, že většina životních projevů závisí na intenzitě a délce denního světla, včetně reprodukce. Zkracováním světelné intenzity a snižováním tepla se zpomaluje pavoukova aktivita, včetně metabolismu.

Pro odpočinek se uchylují do svého hnízda, které má tvar hedvábné punčošky a je pečlivě vypředeno pavučinovým vláknem. Tato hustá spleť plní hned několik účelů. Složí jako dokonalá izolační vrstva před nepřízní počasí, skrýš před predátory, kdy je opatřena i několika nouzovými východy. Probíhá zde také část námluv, péče o potomstvo, a také jedna z nejdůležitějších fází vývoje - proces svlékání. Tento stav se odborně nazývá ekdyse.

Ekdyse se rozlišuje na dvě časti nasledujicí v intervalu jednoho až čtyř týdnů (záleži na staří a druhu jedince). Nejprve, po dostatečném nasycení, přichází přípravný stav apolýza, přičemž produkují podkožní (epidermální) buňky do celé kutikuly enzymy chitinázu a protenázu, která postupně odstraňuje starou vnitřní vrstvu pokožky (endokutikulu), aniž dochazí k narušení vnější vrstvy pokožky (exokutikuly) nebo napojení vláknen na senzorické chloupky. Jakmile dojde k odloučení této exokutikuly, začnou buňky, které se nacházejí hned pod pokožkou (hypodermální buňky) vytvářet novou vrstvu. Od této chvíle je pavouk připraven na svlek.

Samotný proces svlékání se skládá ze tří základních fází:

1) zdvihnutí karapaxu

2) uvolnění zadečku

3) vytáhnutí končetin.

Pavouk zaujme polohu na bok, kutikula díky roztažení endokutikuly po obvodu praskne a skákavka se ze staré svlečky (exuvie) vysvleče. Tento stav je v pavoučím životě nesmírně důležitý, dochází k látkové výměně a pavouk spotřebuje hodně energie, proto je vhodné, aby se nacházel v dobré kondici s dostatkem vzdušné vlhkosti (min. 30 %), ale na druhou stranu vysoká vlhkost může být příčinou deformací a bujením plísní, včetně přemnožení nežádoucích roztočů.

K lovu a vyhledávání potencionálních partnerů využívají svůj vynikající zrak. Orientují se zejména pomocí efektivně rozprostřeného zorného pole, které tvoří čtyři páry očí. Ty jsou uspořádány ve třech řadách. Zbylé dva páry menších očí se nachází po stranách hlavohrudi. Největší, střední oči, jsou teleskopické, ty jsou ovládány četnými svaly, které umožňují posun zorného pole, aniž by se musel pavouk otáčet. Díky tomuto unikátnímu systému dovedou vidět ve 3D prostoru, což jiní pavouci neumí. K lovu potravy zřejmě využívají dichromické vidění se schopností spektrální citlivosti na zelenou v ultrafialovém pásmu, což jim umožňuje zaměřit opačné pohlaví, ale také kořist až na vzdálenost půl metru a to s vysokou přesností. (Robert D. DeVoe, 1975)

Disponují jednou z nejlépe vypracovaných strategií lovu kořisti, stejně tak jako námluv, které nemají v celé pavoučí říši konkurenci. Jsou do jisté míry schopné i značné učenlivosti.

Všechny tyto aspekty můžeme přiřadit k rodu Phidippus, který je poměrně hojně zastoupen. Doposud bylo popsáno kolem 60 druhů a minimálně dalších 20 stále čeká na revizi.

Obývají rozmanité biotopy mírného a subtropického pásma od Kanady až po Panamu a ostrovů v Karibiku. Od savan a prérií přes polopouštní oblasti až po xerotermní vlhké klima v Everglades a deštných pralesů Kostariky a Panamy.

Můžeme je rozdělit do dvou skupin: terestrické (zemní) a arborikolní (stromové).

Terestrické druhy P. johnsoni nebo P. apacheanus mají dokonale přizpůsobené tělo pro pohyb v kamenitých prériích a v semiaridní vegetaci. V boji o přežití využívají rychlost, překvapení a mimikry. Jednou z nich je krycí zbarvení, které napodobuje bodavé kodulky čeledi Mutillidae, nebo imitují chování mravenců (P. clarus a P. cardinalis). Nejsou to ojedinělé způsoby obrany, podobné chování bylo pozorováno u více druhů tohoto rodu (Jackson a Pollard, 1997).
Nejpočetnější skupinou zůstávají arborikolní druhy, jako např. P. regius, P. audax, P. otiosus, P. putnami, jsou přizpůsobené pro šplhání ve vegetaci nebo zídkách, kde vyhledávají vhodná stanoviště.
Názornou ukázkou adaptace na stromovou vegetaci nebo epifyty představuje velmi krásně zbarvený druh Phidippus otiosus jehož charakteristickým biotopem jsou rozsáhlé porosty s divoce rostoucím "španělským mechem" (Tillandsia usneoides). Samičky byly často spatřeny i několik metrů nad zemí. Hnízda jsou zakomponována do spleti tilandsií. Když se pavouk nachází mimo svůj úkryt, jeho kryptické zbarvení jej dokonale chrání před nepřáteli.

Mezi jednotlivými populacemi se vyskytují značné lokalitní odchylky, s odlišným životním stylem, podmíněné charakterem biotopu a stupněm izolace. Ty se mohou navzájem od sebe značně lišit. Např. populace pocházející z jihu Floridy mají mnohem vyvinutější vazbu k vnitrodruhové i mezidruhové toleranci, než skupiny obývající karibské ostrovy. Domníváme se, že jedna z příčin může souviset s množstvím potravinové dostupnosti, a to na úrovni všech vývojových stádií pavouka. Jinými slovy, rozmanitost potravy a především její hojnost, jak se zdá, může být na kontinentu mnohem příznivější, než na ostrovech, kde dochází k většímu soupeření nejen o potravu, ale i o sexuálního partnera.

Druhy rodu Phidippus, Paraphidippus, Phiale nebo také rod Hyllus jsou velmi polymorfní. Mohou se od sebe vzájemě značně lišit, a to i na úrovni jedné populace. Zbarvení hraje významnou roli při námluvách nebo také při termoregulaci. U mláďat slouží jako maskovací ochrana před dalšími predátory. Homochromie korensponduje charakter biotopu. Domníváme se, že některé morfologické struktury a kryptické ornamenty mohou vykazovat specie pro danou lokalitu. Tento jev je na první pohled patrný zejména u druhu P. regius. Díky široké oblasti výskytu je i nejvíce lokalitních odchylek včetně rozmanitých biotopů. Černé a bílé formy pochází z borových hájů jihozápadní Floridy, zejména oblasti Apalachicola. Šedé a hnědé formy ze severnějších oblastí kolem Floridy, kontrastní oranžová pochází z Everglades a jihovýchodu Floridy, ostrovů malých a velkých Antil. Červená a černá endemitní forma jihozápadu Kuby (S. Macík, 2016).

Podobnou rozmanitost nacházíme i u druhu P. audax, kdy populace původem z oblastí Massachusetts, severní a jižní Karoliny, a vlastně všech oblastí mimo jižní Floridu, postrádají červenou a oranžovou barvu v základních prvcích ornamentů. Jsou nahrazovány bílým nebo purpurovým zbarvením.

Pohlavní dvojtvárnost: téměř od narození je na první pohled patrný pohlavní dimorfismus a dichromatismus, přičemž samečci jsou zpravidla variabilního vzrůstu, u většiny druhů kontrastnější vybarvení korenspondující s formou mimiker. Samice naopak využívají krypse, mimezi nebo aposematismu.

Jsou to neškodní tvorové a díky své dravosti velmi užiteční pavouci. Pro člověka tak představují nenahraditelného pomocníka v boji proti škodlivému hmyzu a mají neoddiskutovatelný hospodářský význam. Velké druhy, jako je P.regius, produkují poměrně silný toxin a jsou schopné uštědřit bolestivé kousnutí. K aktivní obraně se však uchylují pouze v bezprostředním ohrožení a při nevhodné manipulaci.